Tak, a teď jsem zapomněla všecko, co jsem chtěla napsat… Nicméně každou chvíli se mě někdo ptá, kdy zas něco napíšu (jako kdybych toho už tak nepsala až moc), tak tu něco máte…


Fakt nekecám, mám osm nohou. Dobrý, co? Já byla vždycky naprosto originální (ostatně tak jako každý z vás). Dvě jsou asi jasné, ty má nejspíš dost lidí. Nicméně poslední dobou je už nějak moc nevyužívám, většinou zvládají víceméně neměnnou trasu lednička – koupelna – postel (komu v té trase chybí počítač, tak vězte, že ten je už dávno součástí postele) a víc tak jako celkem nic. Mám tajné přání – mít součástí postele ledničku.


No, a protože jsem poslední rok byla čím dál víc otravná z toho, že nejsem v kostele, dostala jsem úžasný dar – další „dvě nohy“. Teda on je to celý člověk samozřejmě, ale Bůh prostě moc dobře ví, co dělá. „Kdo zná, ví.. kdo nezná, měl by poznat.“ Takhle nějak mi Vaška popisoval alveryon a „otravoval“ s tím tak dlouho, až nás nakonec fakt seznámil. A tak se stalo, že můžu být každý měsíc na mši pro mládež. Prostě paráda. To jsou ty nohy, co mě vodí k Pánu…


Na první mši jsem tak nějak zjistila, že mi trochu ujel vlak a moji kamarádi, tak jak jsem si je z kostela pamatovala, už většinou dávno na mládežnické nechodí – a tudíž jsem tam kromě otce Karla skoro nikoho neznala. Ale! Konečně jsem viděla jednu kamarádku a radostně ji zdravila (abych pak při její asi třetí návštěvě u mě doma zjistila, že ona si mě jaksi už vůbec nepamatovala – ale nevadí, byla natolik skvělá, že to nedala najevo) – a tak jsem získala další dvě nohy. Peťa je totiž naprosto super člověk na návštěvy – (zatím) chodí každý týden a ještě s sebou pokaždé vezme i někoho dalšího, takže se okruh kamarádů začíná nebezpečně rozšiřovat. Prostě ideální člověk pro přátelství a kontakt s druhými lidmi…


No a poslední „nohy“, co mě přivádí k sobě samé, to je Ondra (nicméně i jeho poprvé přivedla právě Peťa)… Díky němu jsem si uvědomila spoustu dobrých věcí (ale psst, on to neví…).


A co jsem tím vlastně chtěla říct? Že moc děkuju… Bohu i těm svým třem „andělům“. Zadruhé – věřte Bohu, On fakt ví, co potřebujete… a zatřetí – nebojte se přijímat pomoc druhých. Když už je Bůh pošle do cesty, tak přece je nepošlu k sousedům. Občas to učí trpělivosti a pokoře, ale je to moc fajn.



PS: Pokud se někdo z vás bojíte pavouků, pak doufám, že vás článek neovlivní natolik, že mě přestanete mít rádi… Hahaha
A kdybych měla spočítat nohy všech, co mi poslední dobou tak moc pomáhají - to by ze mě byla asi stonožka.