Tak se mi zdá, že už dávno jsem neměla tak strašně dlouho radost. Jasně, že se úplně pořád nesměju, přece jen mít furt pusu od ucha k uchu by asi nebylo zas až tak úplně normální, ale spíš tak nějak stabilně. Třeba po malých kouskách, ale zato vytrvale. Celé letošní prázdniny jsou jaksi nestandardní… a to je teprve polovina. Jindy bych už asi pomalu začala počítat dny a přemýšlet, co strašného, nečekaného a zlého asi bude následovat… ale teď mě to ani nenapadne, pěkně v té radosti zůstanu dál.


Když tak přemýšlím, čím je to léto tak strašně jiné oproti třeba loňsku, na nic konkrétního nějak nemůžu přijít, ale ono to bude spíš tak, že to důležité není vždycky očím viditelné. Prostě mám radost.

 

Ze všech těch každodenních maličkostí, co často ani nevnímáme. Ze všech těch milých a úžasných přátelství. Ze všech těch projevů lásky. Někdy stačí smska nebo úsměv. Je to prostě super.


A třeba i z Událostí (Co se stalo dnes?). Když teda pominu to, že se počet příspěvků, pod kterými jsem uvedená jako autorka, navýšil na stovku (i když je mi jasné, že někteří čtenáři by spíše uvítali, kdyby tam byl uvedený někdo jiný, případně nikdo), těší mě, že se do nich zapojuje víc lidí, ať už jako autorů nebo čtenářů (kdyby se snad někdo ze čtenářů chtěl stát autorem, stačí říct, stačí napsat, stačí třeba jen naznačit…). Fuj, to je strašně dlouhá věta. Ale nějak nevím, kde a jak ji zkrátit, aby mi zas někdo nepsal, že nechápe můj status, případně nějaký jiný text.


Jo, a zjistila jsem, že ty texty píšu fakt ráda. Mám strašně ráda češtinu, strašně ráda si s ní hraju – zrovna nedávno jsme s kamarádkou vzpomínaly na úžasné texty pana Svěráka… Píšu je ale ne ani tak pro ně samotné, to by byla docela rychle nuda a stereotyp, ale spíš mě baví dopředu přemýšlet, co by mohlo zajímat mladé (věřící) čtenáře… Prostě mě baví psát o lidech, kteří nám pořád mají co říct – a hlavně pro lidi. Zjistila jsem totiž, že mám ráda lidi, i když uznávám, že někdy je to o hubu. A že bych chtěla mít ráda všechny lidi, aniž bych od toho něco čekala nazpět. A… to už jsem někde úplně jinde.


Ten můj současný status je další věc, ze které mám radost. Chápu, že ho většina lidí (snad kromě nejmenované autorky) asi nechápe, ale pro mě je naprosto super. Je to tak trochu o tom, že se nemáme sobecky dívat jen na sebe, ale také na druhé. A že nestojí za to trápit se, protože to pak nemůžete rozdávat radost druhým. No, kdybych pokračovala, asi bych se do toho ještě víc zapletla, tak třeba někdy jindy v nějakém jiném příběhu.


Abych nezapomněla. Učím se plést náramky přátelství. Tak tu teď mám na stole ještě větší nepořádek, než kdy jindy – přece jen když ke všem knížkám, filmům a nevím, čemu všemu, připočítáte spoustu barevných bavlnek… ehm. Počítač se v tom všem nějak začíná ztrácet. Už umím uzlík vlevo a uzlík vpravo a ještě jakési, jejichž názvy jsem úspěšně zapomněla. Klidně se mi smějte… ale mě to fakt baví.


Kdo něco duchaplného čekal, má (opět) smůlu.

Já totiž poslední dobou píšu jen tak pro radost – svoji i tu vaši.