Připravovat něco na mši pro mládež má jednu velkou výhodu – člověk se pak zamýšlí nad věcmi, nad kterými by se za normálních okolností zas až tak moc nezamýšlel.

Jak jste pochopili už asi z nadpisu, řeč byla (je a bude) o hřivnách. Při přípravě textů jsem zadala slovo hřivny do vyhledávače (jak jinak, že…) – a pak už jen docela dlouho četla… a přemýšlela… a psala.

 


Jaké mám dary? A mám vůbec nějaké dary? A když už teda poznám (a přiznám), že nějaké dary mám – využívám je? A pokud je teda využívám – využívám je správným způsobem?

Z toho, co jsme dostali, budeme jednou skládat účty. Ano, teď nastává ten moment, kdy často řekneme – já teda žádné dary radši asi ani nemám.

Abychom mohli dary rozmnožit, musíme je nejdříve poznat – tady se hlásí o slovo naše lenost, pohodlnost. Já a poznávat sama sebe? Co to po mně chcete?!

Když už jsme teda poznali, že dary máme, jsme si vůbec vědomi jejich nesmírné hodnoty? Bůh nedává nic bezvýznamného. Někdy se ale raději stavíme do pozice „já a něco umět? Neee, já žádné dary nemám“ a hrajeme na struny pocitů méněcennosti nebo falešné pokory. Nebo si naopak nesmírné hodnoty vědomi jsme, ale způsobem, který také není zrovna ono – tady se hlásí o slovo naše pýcha nebo závist vůči druhým.

A když už teda ty dary máme – jsme za ně vděční? Nebo je nám to jedno?

A co vlastně s těmi dary děláme? Skutečně je rozmnožujeme nebo dáme zelenou našemu strachu, možná obavám ze ztrapnění…

 

 


Schválně, zkuste si vzít nějaký kousek papíru – menší či větší, jak se kdo cítí – a napište na něj, jaké dary jste od Boha dostali konkrétně vy sami. Možná budete nakonec docela překvapeni.

(Trochu o tom nedávno psala na svém blogu evulka, tak se můžete třeba inspirovat :))

Být správci obrovského majetku, riskovat dokonce jeho ztrátu, to chce někdy velkou odvahu. Bůh nám jako dobrý Otec dává dobré dary – přijímejme je s radostí a vděčností a nebojme se jít na trh tohoto světa a správným způsobem mu nabídnout, co nám dal Bůh.