"Svátost pokání je jedním z cenných pokladů církve, neboť pouze prostřednictvím odpuštění se skutečně obnovuje svět." Benedikt XVI.

 

Toto svědectví zaznělo při mši svaté pro mládež. Téma mše sv. bylo o odpuštění - odpustění Boha nám, našeho odpuštění sobě samým i sobě navzájem. A já mluvila o tom, jak Bůh odpustil mně - a jak toto odpuštění obnovilo a proměnilo můj život.

 

Vždycky jsem žila docela běžným životem - studovala jsem, měla různé kamarády, spolužáky, svoje zájmy, vztahy, plány... Pak jsem odmaturovala, dostala se na další školy, jednu z nich si vybrala a užívala si dlouhé prázdniny mezi maturitou a prvákem na vysoké. A pak jsem onemocněla. Byl to o to větší šok, že to bylo skutečně během jednoho dne, spíš během několika málo hodin. Jedná se přitom o nemoc, o které se nic moc neví, i v současných skriptech o ní najdete většinou jen zmínku, že existuje, nezná se léčba, prostě spíš nic než moc. Spousta lidí asi ani nechápe, co mi vlastně je, když na první pohled vypadám docela dobře, docela zdravě. Ale já jsem tehdy během několika málo dní zjistila, že do školy už nepojedu, že dokonce nepůjdu ani do kostela, který je od domu asi deset minut pěšky, protože to prostě fyzicky nezvládnu, řešila jsem tehdy jiné věci - jestli si zvládnu umýt zuby nebo vlasy. Dnes je to pátý rok, takže se mnohé změnilo a o něco málo zlepšilo, ale dojít si třeba sama do obchodu, který je asi tři minuty od domu, ještě pořád sama nezvládám.

Nikoho asi moc nepřekvapí, když řeknu, že jsem byla naštvaná. A pořádně naštvaná. Odrazilo se to postupně v mnoha věcech. Mezitím uběhly dva roky, tři roky. Nejdřív mi to nějak ani nepřišlo, ale pak jsem zjistila, že jsem dlouho nebyla u svátosti smíření. Nejdřív jsem ty měsíce počítaly, pak už nějak ani ne.

 

Až pak se něco změnilo. Věděla jsem, že donekonečna to nejde. A prosila jsem Boha, aby to "nějak zařídil". A on mi dal touhu. Taková nenápadná věc, ale ona postupně rostla. Až pak bylo už celkem jedno, že mám pořád ty stejné hříchy, že je to trapné nebo že mám říkat osobní věci nějakému úplně cizímu chlapovi.

Byla jsem připravená, že mě otec vyhodí, že poletím zavřeným oknem, že třeba nebude říkat něco příjemného nebo že se bude ptát na nějaké podrobnosti. Bylo mi to všecko jedno, tak moc jsem toužila po náruči odpouštějícího Boha.

Před zpovědí jsem moc nespala - a modlila se. Za sebe, za zpovědníka, aby mi řekl ta správná slova...

Po deseti minutách (při letmém "nenápadném" pohledu na hodinky) u zpovědi jsem si říkala, že už by to mohlo stačit - to jsem ještě netušila, že těch minut bude dalších asi padesát.

 

A otec říkal slova, která bych nečekala ani omylem. Před námi byl v kapli nádherný kříž a na tom kříži ten, který všechny hříchy vzal na sebe. Proto přišel na svět. Proto se stal člověkem. Aby vzal na sebe všecky hříchy. Moje hříchy... tvoje hříchy...

Znáte to - když praskne nějaká nádoba a vám je líto ji vyhodit, tak ji prostě slepíte. Je slepená, je zase celá - ale má praskliny. A když do ní lijete vodu, tak ona v nádobě sice zůstane, ale těmi prasklinami pomalu, ale přece jenom zase vytéká ven. Tak je to i s námi. Ale Bůh v tom okamžiku udělá něco - prostě nejlepšího: on tu nádobu pevně a zároveň něžně vezme do rukou a nesnaží se tu vodu dovnitř nalévat, ale celou tu nádobu do vody prostě ponoří, takže ta voda je pak všude kolem: je pod nádobou, nad nádobou, kolem nádoby, je v nádobě... A já se tak cítila - byla jsem celá ponořená do milosti a lásky Boha. Nevadilo, že mám hříchy - praskliny, protože milost Boha byla všude kolem mě, byla nade mnou, pode mnou, ve mně... :)

To, že mě Bůh miluje, byla naprosto jasná věc. Nikdo mě o tom nemusel přesvědčovat, já to stoprocentně věděla. Setkala jsem se s odpuštěním, s Bohem, který je Láska. A to obnovilo můj život.

Zanedlouho věděl snad každý, že jsem byla u zpovědi. Někdo se ptal přímo mě, někdo mých přátel - ale otázka byla vždycky stejná: co se ti stalo, že tak záříš, že tak svítíš?

Když Mojžíš psal na kamenné desky desatero, setkal se s Hospodinem a Mojžíšova tvář zářila. I já jsem se setkala s odpouštějícím Bohem - a moje tvář zářila. Setkala jsem se s Bohem, s jeho milosrdenstvím. Několik dní jsem si doma od rána do večera zpívala chvály (jaké štěstí, že tehdy nikdo moc nebyl doma, jinak by asi všichni brzy přišli o rozum).

I když jsem ztratila spoustu životních jistot - zdraví, práci, vzdělání, rodinu, děti, svobodu pohybu... Získala jsem jistotu největší. Ne, že bych ty pozemské jistoty nechtěla - samozřejmě, že chtěla. Jsem sice občas trochu blázen, ale až takový fakt ne. Ale ta jistota Boží lásky, jeho milosrdenství všechno naplňuje a proměňuje.

Bůh mi odpustil a najednou jsem i já sama byla schopná spoustu věcí přijmout, odpustit. Dokázala jsem se modlit za doktory, kteří nemají nemoc v tabulkách a tím to pro většinu z nich končí, za kamarády, které jsem několik roků zvala na návštěvu a oni nepřišli...

 

Každému z vás bych přála, abyste toto setkání s Láskou prožili. Aby si každý z nás mohl upřímně říct: Vím, že se mnou Bůh počítá. Ať jsem taková nebo maková, Bůh se mnou počítá. Za každých okolností. S mými nedostatky, s mými hříchy.

I kdyby se staly všecky možné i nemožné věci na celém světě, nikdy není možné, aby tě Bůh přestal milovat.

 

Rozhodně nemám potřebu psát cizím lidem na internetu osobní věci. Vím, že to může vypadat nepříliš reálně nebo příliš sladce... Ale ten příběh není o mně, ale je o Bohu. Pouze jsem se snažila zachytit slovy nepopsatelné. A pokud se najde po přečtení třeba jen jediný člověk, který bude Boha chválit, pak to hledání slov splnilo svůj účel...