…. a to jsem si říkala, že s mojí frekvencí pobytu na signálech a tudíž i častostí čtení vzkazů se mi to nikdy, ale opravdu nikdy nemůže stát. Stalo se. Jednoho rána, asi tak lehce před obědem, jsem se probudila. Naštěstí ve vynikající náladě, jinak by se mi asi něco stalo. Jak jsem stará, tak jsem naivní. No, pravda, možná za to může už i ten věk – přiznejme si to, ač se to zdá velmi nepravděpodobné, i já stárnu… prostě mám sklerózu. Tudíž jsem zapomněla, o čem jsem se nedávno bavila s kamarádkou, jestli je totiž vůbec možné, aby byl počet vzkazů na signálech vyjádřený trojciferným číslem, že se nám to ani jedné z nás nikdy nestalo. Co nebylo dříve, nyní se stalo krutou realitou.

 


Oči ještě lehce zalepené (to je tak, když člověk zapne počítač těsně po probuzení), mozek nefungující (ehm, výjimka) – počet přijatých nepřečtených vzkazů: 103.



Pravda, některé ze vzkazů se postupem času staly naprosto nelogické až divné… ale většina z nich měla kupodivu aspoň nějaký náznak smyslu. Některé obsahovaly otázku, tudíž prostě nebylo možné neodpovědět. Následovalo tedy 103 odpovědí. No, možná 102, na vzkaz obsahující pouze samé smajlíky jsem odmítla odpovídat, přičemž jsem se stále nemohla zbavit dojmu, že je to výsměch adresovaný mně samotné.



Nevím, jak jsem se při čtení tvářila já. Ale docela by mě zajímalo, jak se tvářila ona kamarádka, když zjistila, že příjemcem 103 vzkazů nejsem toho dne jenom já, ale také ona. Snad nás ani jednu nikdy, opakuji nikdy, nenapadne, jestli se dá vyjádřit počet přijatých vzkazů místem čtyřciferným.

 

 

 

 

 

Věnováno Hance, která po mně neustále (no, neustále ne, asi tak dvakrát) požaduje, ať napíšu knížku.