Můj Milý,


tak strašně dlouho jsem to oslovení nepoužila… týdny a měsíce, co se zdají být jako celé roky.


Ty víš, že tě mám ráda… i když ti to poslední dobou neumím říct tak, jak bych si možná představovala, jak bych chtěla.


Ale ty jediný víš, co je pro mě to úplně nejlepší. Co já můžu vědět… Ty to víš. A já ti věřím.


I když se mi to nepozdává, i když bych si to představovala nějak úplně jinak. Učí mě to věcem, které by mě nikdy ani nenapadly, učí mě to vidět aspoň záblesky krásy a radosti i tam, kde by je člověk normálně nehledal.


Učí mě to vděčnosti za každou minutu modlitby a i tomu, že modlitba nemusí být vždycky taková a mít takovou „formu“, jak ji mám zaškatulkovanou někde ve svých představách, zkušenostech nebo touhách.


Učí mě to vytrvalosti třeba jen v maličkostech, vytrvalosti ve věrnosti a trpělivosti. A trochu možná i statečnosti.

 

 

Můj Milý… věřím ti.