Nedávno jsem s kamarádem vedla dialog ve stylu: Klidně ti napíšu věci, který mě štvou, bude to celý seznam.

A asi za dva dny potom jsem vedla dialog s jedním knězem, který se mě ptal, jak dlouho jsem doma, prý se v tom už trochu ztrácí - se mu ani nedivím... a co na to tak nějak říkám. Moc jsem toho neřekla...

Ale když ty dva dialogy spojím v jedno, tak mi z toho znova vychází seznam věcí. Není nad to si shrnout pět let života.

 

Bude to asi trochu chaos a já jsem asi trochu blázen, že to tu píšu tak veřejně, ale tak třeba si z toho někdo něco vezme.

 

Učím se vděčnosti. To je totiž úplně super věc. Místo toho, aby člověk nadával, je skvělé říct díky. Za takový ty maličkosti všedního dne, které nám - tím, že je máme skoro všichni a skoro pořád - asi pořád víc připadají samozřejmé.

Učím se, jak je neklidné srdce člověka, dokud nespočine v Bohu. Díky za všecky ty příležitosti setkat se s Ním. Za tu možnost, za modlitbu, svátosti,mši svatou. Za touhu setkat se s Ním, protože ani to nemusí být zas tak samozřejmé, jak se někdy může zdát.

A prosím o moudrost. Abych uměla rozlišovat, co můžu změnit, a abych tu změnu pak taky zrealizovala. A co změnit nemůžu - a to dokázala nějakým způsobem přijmout.

 

Až se vám bude chtít někdy mrčet, co všecko nemáte nebo tak něco, zkuste to otočit a radši si vzpomeňte na něco, co máte.

A teď zcela aktuálně díky za včerejší mši svatou. Co víc si vlastně můžu přát...