Někdy bych chtěla umět kreslit. Vzít do ruky čistý list papíru... barvy... vybrat tu správnou podle nálady, podle toho, co chci sdělit... vzít do ruky... a začít zprostředkovávat své pocity, nálady, zkušenosti, radosti i starosti... ladnými pohyby štětce předávat dál možná i to, co není vidět na první pohled, ale spíš je skryté pod těmi nánosy každodenních starostí a trápení. Pod těmi maskami, co jsme si zvykli nosit.

 

 

Kreslit neumím... Ale hraju na klavír. Miluju ten svět tónů, co se rozletí po pokoji... tóny tak tiché jako kapky rosy... nebo naopak připomínající burácení hromu. Zkoušeli jste někdy zahrát díky, chválu, radost... nebo naopak zklamání, bolest, hněv? Poslední dobou se tak docela často modlím... Tehdy, když nejsou slova.

 

Kreslit neumím... A proto píšu. Hraju si s písmenky, se slovy a větami... Miluju češtinu, její krásu, ráda hledám její skryté poklady. Právě ty, co nejsou na první pohled vidět. Obecně mám radši to, co není na první pohled vidět. Radši hledám, než abych bezmyšlenkovitě přijala to, co mi někdo předloží. Radši hledám, i když tuším, že se při tom stokrát zmýlím. A že stokrát spadnu.

 

Kreslit neumím... Zato si ráda hraju s dětmi. Těmi nejmenšími, co ještě třeba neumí mluvit, těmi, co jim stačí na ně zamrkat nebo natáhnout ruce - a ony vám vletí do náruče. Učím se od nich smát, učím se od nich chodit... Snad nikdo jiný není tak vytrvalý. Snad nikdo jiný neumí tak moc důvěřovat.

Chtěla bych to umět...