Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.

Žijeme - li, žijeme Pánu, umíráme - li, umíráme Pánu.

Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Řím 14, 7 - 8

 

 

Říkám si, jaké to je, několik let umírat, vědět o tom, a přitom naplno žít. Jaké to je vidět na stejnou nemoc před několika lety zemřít bratra a vědět, že přesně tohle čeká jeho.

 

Zemřel mi blízký kamarád. I když jsme se teď už několik roků nemohli vidět, pořád byl tím, od koho jsem často čerpala. Pamatuju si, jak ještě relativně nedávno volal a s tím jeho typickým smíchem říkal, že jestli si nepřestanu stěžovat, tak za mnou přijede a pak uvidím. Přitom byl v té době už dávno víc času v nemocnici než kdekoliv jinde.

 

Kdyby chtěl, všichni by ho litovali. A přitom to byl on, od kterého většina lidí čerpala. I když už poslední dobou na přístrojích, pořád ho budu vidět jako usměvavého, správně trhlého kluka. Kolikrát nás - holky - překecával, ať mu některá dáme pusu... Doteď nevím, nakolik to myslel vážně :-)

 

Nezapomenutelný život, nezapomenutelný osud. Nezapomenutelný Petr. Teď už je s tím, komu věřil (mimochodem ten text Římanům má na parte). A já věřím, že mám teď výborného kamaráda v nebi...