Už ráno to vypadalo fakt slibně - po nekonečně dlouhé zimě mě probudilo šimrání na tváři a v očích: to vylezlo sluníčko a rozhodlo se vykouzlit mi na tváři úsměv.

Měla jsem tajné narozeninové přání: být na mši. No, pro řidiče auta moc tajné nebylo :-D Těšila jsem se...

... a pak už jsem se těšila ještě víc. Po dvou týdnech jsem měla šanci dostat se do kostela, i když by to nebylo v naší farnosti, ale vedlejší (kde to mám moooooc ráda).

A pak se zjistilo, že auto není. Tak jsem to tak nějak vzala, že se nedá nic dělat a že třeba někdy jindy. Chtěla jsem si uchovat pokoj v srdci, takže nějaké zlobení se jsem prostě nebrala v úvahu :-D Bylo to takové to tiché odevzdání do Božích rukou: Tatínku, zkus to nějak zařídit... víš, že bych z toho měla radost... Až v okamžiku, kdy jsem myslela, že tam nebudu, jsem poznala, jak moc tam chci.

A najednou auto bylo. Úplně jiné, s úplně jiným řidičem - nečekaně, v okamžiku, kdy už jsem s tím vůbec nepočítala.

A pak při mši slova o tom, že náš Otec ví, co potřebujeme... a moje tiché zašeptání díků za život.