Psáno v nemocnici jedné téměř celé probdělé noci...

(Psala jsem to ale na papír, který jsem pak někde založila, tak to tu dávám až teď :-D )

 

Odešla. A já už ji možná nikdy neuvidím. Sice jsme si na sebe předaly kontakt, ale...

Spolupacientka, slečna, co se nebála podívat se na svůj život a rozhodla se udělat první krok. Neodešla totiž domů, jako skoro všichni ostatní, ale na protialkoholní léčbu. Uvědomila si, že má život před sebou a že ho nechce prožít na diskotékách se sklenkou v ruce.

Nevím, co ji vedlo k tomu, aby zrovna mně vyprávěla tolik věcí o tom, jak kdysi dala přednost kariéře před počatým dítětem. Jak by to dítě teď chtěla a už to asi nepůjde.

Jak vydělává spoustu peněz, žije s přítelem a přitom spí s jeho kamarádem. Jak je pro ni její otec naprosto cizí muž. A hlavně o tom, jak moc je nešťastná a jak by to chtěla změnit.

 

 

Myslím na to, kolik lidí se u Boha přimlouvalo za mě.

A teď myslím na ni a prosím: Pane, smiluj se...