Začínám docela vážně obdivovat všechny dlouhodobě nemocné, kteří se z toho ještě nezbláznili. Myslím teď ty, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých...

Jejich vytrvalost, trpělivost. Jejich pokoru. Čím dál víc zjišťuju, jak je člověk skutečně vděčný, že má kolem sebe někoho, kdo mu pomáhá, ale na druhou stranu by tak rád zvládal aspoň ty nejzákladnější věci sám.

Když jde mamka do obchodu, následuje klasická otázka: Co chceš koupit? Nevím... A přitom už ani nevím, kdy naposledy jsem měla jídlo, které bych si skutečně sama vybrala, koupila, uvařila. No, aspoň že ho jím sama =D.

Jsem osmý rok doma. O to víc jsem vděčná za všechny ty okamžiky, kdy můžu na chvíli vypadnout ven, i když zase jen v doprovodu někoho druhého.

Asi všechno záleží na úhlu pohledu. A mě čím dál víc baví vidět pozitiva.

Třeba včera jsem si všimla jednoho stromu, na který vidím z okna. Krásná bříza a přála bych vám vidět, jaký je to skvělý pohled, když se od těch žlutých listů odráží slunce. A přála bych vám mít tolik času, abyste se na něho mohli dívat desetkrát denně =D Tak vidím, že jsem skončila někde úplně jinde, než jsem původně chtěla, ale už to nebudu přepisovat. To budou asi ještě pořád "dozvuky" večeru chval.

Tak se mějte všichni, jak chcete, já budu chválit Boha. Začíná mě totiž napadat spousta věcí, za které jsem vděčná =) Tak se klidně můžete přidat...

Jo a ještě jednu věc jsem chtěla. Našla jsem na internetu úplně skvělou diplomku na téma chvály... Má jenom jednu drobnou "chybičku" - budu ji číst asi nekonečně dlouho. Ne proto, že by byla nekonečně dlouhá, ale protože vždycky zvládnete přečíst jen kousek a plynule přecházíte do modlitby...