Zrovna nedávno jsem si říkala, jak a jestli vůbec je možné prožívat nemoc nebo nějaké jiné utrpení bez Ježíše. A dnes mi přišel poštou dopis...


 

"... jak jsem si tak četla moju oblíbenů knížku - Deníček sv. Faustyny, tak jsem si na tebe vzpomněla:

 

V nemoci je to často jako s Jobem ve Starém zákoně. Když člověk chodí a pracuje, tak to je všechno dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch přátel nějak méně.

- Ale přesto jsou. Zajímají se o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrní přátelé. Navštěvují nás méně často a jejich návštěvy často působí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají nám některé věci, které působí hodně utrpení, a tak duše je sama jako onen Job, ale naštěstí není sama, protože je s ní Ježíš - Hostie.

 

...

 

Svaté přijímání mi dává sílu k utrpení a k boji.

Chci říci ještě o jedné zkušenosti. - Když Bůh nedává ani smrt, ani zdraví a toto trvá léta, okolí si na to pomalu zvyká a myslí, jako by člověk nemocný nebyl. Tehdy začíná pásmo tichého mučednictví, jen Bůh ví, kolik obětí duše přináší.

 

Ježíši, opravdu by bylo strašné trpět, kdybys nebyl, ale právě ty, Ježíši, rozepjatý na kříži, mi dáváš sílu a neustále jsi s duší, která trpí.

Tvorové člověka v utrpení opustí, ale ty, Pane, jsi věrný..."