... a  dali mu jméno Ježíš. (Lk 2, 21)

 

 

Nejdříve mě napadlo, že se jedná o téma spíše vánoční, ale že se mi nechce s psaním čekat půl roku a napíšu to teď. Že se Ježíš jmenuje Ježíš, víme přece všichni a už pěkně dávno. Jasná věc. A pak mi čím dál víc docházelo, že jde o podstatu mého bytí.

Věta, které jsem nikdy dřív nevěnovala žádnou zvláštní pozornost, se stává středem mých dnů.

 

„Ukaž mi svou tvář, prosí nesčetné žalmy… Boha nikdy nikdo neviděl, nikdo ho nepoznal, tím méně ho mohl nazvat jménem. Vyslovit Boží jméno znamená objevit znovu Jméno, které tvoří podstatu každého jména: znamená to nalézt ono „ty“, které přivádí každé „já“ k bytí.“

 

Bůh už není neznámý. Nežiju ve Starém zákoně, ale v Novém!

 

„Největší lidská touha je nyní naplněna. Jaké je to překvapení, že můžeme dát jméno tomu, který dává jméno všemu, že můžeme volat jménem na toho, který z nicoty zavolal všechny věci a způsobil, že jsou!

 

Když oslovuji jménem nějakého člověka, znamená to, že on existuje pro mě a já pro něho: je to bytí jednoho pro druhého…

Nyní se skrze toto jméno ustavuje definitivní vztah mezi Bohem a člověkem: člověk existuje pro Boha, protože Bůh existuje pro člověka.

Začíná dialog a nová existence.

Jaká je to radost i pro Boha, že ho člověk může konečně volat jménem. Ten, který je láska, se raduje z toho, že může být oslovován tím, kterého miluje.“

 

(Zkuste se pomodlit žalm 119 a nahradit jím podstatné jméno „slovo“ a jeho synonyma Ježíšovým jménem: celý žalm je pak variací na téma sladkosti a jasu tohoto jména.)

 

Bůh už není neznámý. Nechejme tím prostoupit celý náš život a stále ho oslovovat jménem, vždyť je tím, který existuje pro mě a já pro něho…

 

Použitý text je z knihy Nad evangeliem podle Lukáše, S. Fausti, Paulínky 2011.