Co bychom řekli Ježíši, kdyby si na lavičce sedl vedle nás?

 

Tu otázku mi poslal jeden kamarád (probírali ji na kurzech Alfa, které právě probíhají v ČR), pak na to téma vznikl článek od kamarádky, tak na to zkusím odpovědět i já. Zaujalo mě, že bychom s onou slečnou odpověděly trochu podobně (tedy neřekly bychom nic), jen každá z jiného důvodu…

 

Sedím na lavičce v parku. Pak vidím, jak se ke mně blíží muž, který je mi nějak povědomý.

Kdo mě zná, dokáže si to představit – já bych totiž asi nedokázala jen tak sedět dál na lavičce, ale vstala bych a rozběhla se mu naproti. Znáte ten pocit, kdy vyhlížíte někoho, koho jste třeba delší dobu neviděli. Kdy vyhlížíte někoho milovaného, někoho, bez koho nedokážete žít. To už pak nedokážete jen tak sedět na místě a čekat, až on přijde k vám – běžíte mu naproti, až skončíte v jeho náruči.

 

Slova nejsou potřeba, protože v té chvíli mluví vaše srdce, které říká:

Miluji tě…