Slečny a paní nejrůznějšího věku jistě znají následující či podobný scénář:

Od určité doby se alespoň občas snad každá z nich zasní a někde hluboce ve skrytu svého srdce si představí onoho svého milého, vyvoleného a pro ni jediného prince na bílém koni, kterému bude patřit celé její srdce... (A pak už jen čeká, kdy se skutečně objeví :-) )

 

A když už se snad objeví, jde ve svých snech dál a podporována nejrůznějšími romantickými filmy a pohádkami si představuje onu očekávanou chvíli jejího života, kdy se právě jí onen princ zeptá, zda si ho vezme za muže. Toto vše samozřejmě nejlépe na nějakém hodně romantickém místě za velmi romantických okolností.

 

A přesně takhle to, drazí přátelé, nebylo :-)

 

Jako obvykle jsem byla unavená, z únavy mírně otrávená a podrážděná, nic moc učesaná a už vůbec ne nějak extra upravená - prostě v situaci, kterou byste si pro onu vysněnou chvíli rozhodně nepředstavovali :-) A právě tu chvíli si on vybral pro tu svoji otázku, zda si ho vezmu :-D

 

Ve chvíli, kdy jsem spíš potřebovala jeho pomoc, chtěla svůj klid, kdy jsem nebyla nijak zvlášť přitažlivá a už vůbec ne extra příjemná...

 

Zeptal se...

dal mi pusu na čelo a řekl tu nejkrásnější větu: Odpočívej, miláčku, jdu uvařit večeři.

 

A přesně tohle bylo tím nejkrásnějším vyznáním lásky, které bych od žádného prince na bílém koni nedostala :-)