Kdybych to brala z lidského hlediska, tak byl tento rok docela propadák. Každou chvíli v nemocnici, několikrát záchrankou, dvakrát jsem čekala, jestli mám nádor a podobné „lahůdky“.

A co když to byl dar? Pro mě a třeba i pro moje blízké?

 

 

Kdy jindy si může člověk uvědomit, jaký dar je zdraví, pokud ne tehdy, když je nemocný?

 

Kdy jindy může mít víc času pro sebe i pro druhé? I když nepočítá všechny ty hodiny spánku a odpočinku a bolesti, přece jen mu pořád vychází asi tak stokrát víc času než ostatním.

 

Kdy jindy může díky tomu času udělat druhým radost, třebaže jen prostředky, které mu to umožňují? Ach, jak vynikající je internet :)

 

Kdy jindy si může člověk uvědomit, že je smrtelný, pokud ne tehdy, když ho veze houkající záchranka? Kdy jindy se může tak vroucně modlit za dobrou smrt, pokud ne tehdy, když leží v noci napojený na kapačce uprostřed prázdné nemocniční chodby :)

 

Kdy jindy se může učit pokoře, pokud ne tehdy, když si uvědomí, že není nenahraditelný?

 

Kdy jindy se může učit trpělivosti, pokud ne tehdy, když neví, kdy a jestli to skončí?

 

Kdy jindy může prožít Velikonoce skutečně s Kristem, pokud ne tehdy, když je zrovna sám na pokoji v nemocnici, má bolesti, nemůže spát a čeká ve strachu na výsledky vyšetření?

 

Kdy jindy si může uvědomovat tolik lásky od bližních, pokud ne tehdy, když se o něho starají a pomáhají mu?

 

A kdy jindy si zároveň může uvědomovat tolik lásky od Boha, protože přestože není v lidských očích skoro ničím prospěšný,

pro Boha je vším...