Na dnešní evangelium (Mt 1, 1-17) nezapomene snad nikdo, kdo ho aspoň jednou v životě slyšel. Dlouhá, často nicneříkající řada jmen. I pro mě bylo dlouho nudné, člověk jen čekal, kdy už to skončí. Až pak přišel S. Fausti:

 

Skrze Abrahámovy potomky Bůh vstupuje do lidských dějin a člověk do dějin Božích.

 

Nám se může zdát tento nekonečný seznam jmen strohý. Ale každá osoba je tu jedinečnou a neopakovatelnou tváří, hrou vášní a činností s podivuhodným údělem svobody. Každé jméno má absolutní hodnotu jako to Jméno, z kterého pochází a k němuž směřuje. Oni nám mohou být neznámí, ale žijí stále v Boží paměti a pulzují v žilách svých potomků.

 

Lidský příběh se stává dějinami spásy, uskutečněním Boha v člověku a člověka v Bohu, dramatem, kde ti dva jsou protagonisty a zbytek tvoří zainteresovanou scénu, která pomáhá k rozhodování o vlastním údělu.

 

Dějiny spásy se spřádají z lidských žalů, špatností a lstivostí. Žádná událost, byť sebetemnější a podvodná, není z Mesiášovy krve vyloučena. Bůh není vybíravý! Miluje toto lidstvo, a ne nějaké lepší. Vždyť je jeho!

(Aramejka Tamar, která předstírá, že je nevěstka, nevěstka Rachab, cizinka Rút...)

 

Pokud si dobře všímáme, tak abychom dosáhli počtu uvedeného Matoušem, chybí nám dvě pokolení, jedno na začátku a jedno na konci. Úplné je jenom ztracené pokolení, to ve vyhnanství! To určitě není chyba v počtech. Rodokmen, který je nutně neuzavřený, poukazuje na dvě jména, která v něm chybí:

jméno Boží a jméno každého z nás.

 

(text kurzívou je z knihy Silvano Fausti: Nad evangeliem podle Matouše, Paulínky 2009)