"Klasická", stále se opakující otázka: Jaký má smysl život v utrpení, v bolesti - a má vůbec smysl…?

 

 

„… máme možnost za všech podmínek a okolností, dokonce i ve vypjatých mezních situacích vidět úkol a s tím také smysl našeho bytí třebas jen v tom, že tuto obtížnou situaci přijmeme. Jakmile budeme mít stále na paměti, že lidský život nikdy nemůže být doopravdy beze smyslu, pak i konec a přinejmenším utrpení v sobě skrývají smysl…“

V. E. Frankl

 

 

Na jedné sociální síti jsem ve skupině lidí, kteří mají stejnou nemoc jako já. Je zajímavá jedna věc - snad nikdo z nich není nějak zahořklý, žehrající na svůj nešťastný osud, na to, jak je zrovna k nim život krutý - přestože mají neustále bolesti, pro většinu z nich je výkon dne třeba i jen obyčejná hygiena nebo lehký oběd… Vyměňují si praktické poznatky, které jim život mohou ulehčit, rady o léčbě apod., ale také třeba to, co je v životě zrovna těší - i když jsou to v jejich případě často jen „maličkosti“, drobnosti všedních dní. Komu se podařilo upéct perníčky (a prý dobře chutnají i nenazdobené), fotky jejich domácích čtyřnohých mazlíčků apod. A hlavně se navzájem povzbuzují, dodávají odvahu a radost do života.

 

Jedna z nich k onomu citátu Frankla napsala:

„Pro zdravého jasné. Zvládneme-li mezní a obtížné situace, vyjdeme posíleni. Náš život má smysl o to větší. Avšak - vyprávějme např. v naší skupině, že jejich letité, každodenní a nekončící utrpení skrývá smysl…“ (upraveno)

 

A jiná ve stejném diskusním vláknu odpověděla:

„Všimli jste si, že ti z pohledu zdravého nejvíce postižení a nemocní (je jedno s jakou DG a v jaké fázi onemocnění) bývají dost často šťastní a spokojení? Tělesné utrpení není přímo úměrné i duševnímu utrpení a štěstí je pojem relativní. Takže i já vám přeji ten pocit spokojenosti a štěstí a klidu bez obav.“

 

 

Asi nikdy nezapomenu na jednoho kamaráda, měl svalovou dystrofii, a když jsem se s ním seznámila, dokázal pohnout trochu hlavou, nic jiného. Přesto to byl on, kdo nám všem rozdával dobrou náladu, dělal si z nás i sebe srandu, nás holky ukecával, ať mu dáme pusu… Nikdy jsem nepoznala člověka, který by to měl v životě tak těžké - a přesto zároveň nikoho, kdo tak miloval život. (Mimochodem dnes v noci to budou tři roky, co na svoji nemoc zemřel.)

 

 

Na druhou stranu znám lidi, kteří by alespoň na první pohled mohli být se svým životem spokojení - a přesto mají pořád důvod vidět něco, co je špatně.

Velké díky za všechny a všem, kteří patří do skupiny první.

 

 

Peťo, chybíš mi.