Mám strašně ráda, když se na něco těším. Třeba i na něco vzdáleného, něco, po čem touží mé srdce, co naplňuje moje myšlenky radostným chvěním.

Proto také patří mezi má nejoblíbenější liturgická období advent. Ono toužebné očekávání, které přede mnou prožívaly tisíce lidí, ono toužebné očekávání, kdy konečně spatřím svého Milovaného. To nekonečné volání lidských srdcí po Bohu…

 

 

Všechen odstup mezi Bohem a lidmi byl zrušen, Boží vysokost se snížila, abychom k němu mohli dosáhnout (S. Fausti).

 

 

Včera při večerní modlitbě mě napadlo, že právě asi prožívám takový svůj osobní advent. Strašně se těším, toužebně očekávám pátek - to proto, že přijde kněz se sv. přijímáním. Zbytek si asi domyslete, protože to slovy popsat nejde. :-)

Trochu si připadám jak nevěsta, které se blíží svatební den. Zdálky vyhlíží…

 

Lako laň touží po vodách bystřin…