(původně zaznělo jako svědectví pro biřmovance)

 

Asi to tu všichni znáte, jak to na Valašsku funguje - chodíte do kostela, protože chodí přece všichni, navíc by vás doma asi vydědili, kdyby to bylo jinak. Takže jsem chodila víceméně také tak - ne že bych vyloženě nechtěla, ale ani jsem nějak nevěděla, proč bych vlastně měla chtít. Žádný živý vztah s Bohem, prostě tradice.


V pubertě jsem měla hodně ráda metal, jednu dobu byste v mém šatníku našli dost černou, potkala jsem v životě všelijaké možné blbosti - léčitele, východní medicínu a náboženství a nevím co všecko.

ráda jsem hledala na internetu všechny možné blbosti - věštění budoucnosti, léčitele a nevím co všecko. Tak nějak mi unikalo, kam to všechno směřuje. Kam já směřuju. Nevnímala jsem, jak takové běžně dostupné věci mohou být nebezpečné.


Pak jsem odmaturovala, dostala se na další školy, jednu z nich si vybrala a užívala si dlouhé prázdniny mezi maturitou a prvákem na vysoké. A pak jsem onemocněla. Byl to o to větší šok, že to bylo skutečně během jednoho dne, spíš během několika málo hodin. Jedná se přitom o nemoc, o které se nic moc neví, i v současných skriptech o ní najdete většinou jen zmínku, že existuje, neznala se léčba, prostě spíš nic než moc. Spousta lidí asi ani nechápalo, co mi vlastně je, když na první pohled vypadám docela dobře, docela zdravě.


Nikoho asi moc nepřekvapí, když řeknu, že jsem byla naštvaná. A pořádně naštvaná. Odrazilo se to postupně v mnoha věcech. Mezitím uběhly dva roky, tři roky. Nejdřív mi to nějak ani nepřišlo, ale pak jsem zjistila, že jsem dlouho nebyla u svátosti smíření. Nejdřív jsem ty měsíce počítala, pak už nějak ani ne.


 Až pak se něco změnilo. Věděla jsem, že donekonečna to nejde. V době, kdy jsem se vůbec nemodlila, jsem najednou prosila Boha, aby to "nějak zařídil". A on mi dal touhu. Taková nenápadná věc, ale ona postupně rostla. Až pak bylo už celkem jedno, že mám pořád ty stejné hříchy, že je to trapné nebo že mám říkat osobní věci nějakému úplně cizímu chlapovi.


Byla jsem připravená, že mě otec vyhodí, že poletím zavřeným oknem, že třeba nebude říkat něco příjemného nebo že se bude ptát na nějaké podrobnosti. A taky jsem se toho docela reálně bála. Bylo mi to ale všecko jedno, tak moc jsem toužila po náruči odpouštějícího Boha.


Znáte to - když praskne nějaká nádoba a vám je líto ji vyhodit, tak ji prostě slepíte. Je slepená, je zase celá - ale má praskliny. A když do ní lijete vodu, tak ona v nádobě sice zůstane, ale těmi prasklinami pomalu, ale přece jenom zase vytéká ven. Tak je to i s námi. Ale Bůh v tom okamžiku udělá něco - prostě nejlepšího: on tu nádobu pevně a zároveň něžně vezme do rukou a nesnaží se tu vodu dovnitř nalévat, ale celou tu nádobu do vody prostě ponoří, takže ta voda je pak všude kolem: je pod nádobou, nad nádobou, kolem nádoby, je v nádobě... A já se tak cítila - byla jsem celá ponořená do milosti a lásky Boha. Nevadilo, že mám hříchy - praskliny, protože milost Boha byla všude kolem mě, byla nade mnou, pode mnou, ve mně... :)


To, že mě Bůh miluje, byla naprosto jasná věc. Nikdo mě o tom nemusel přesvědčovat, já to stoprocentně věděla. Setkala jsem se s odpuštěním, s Bohem, který je Láska. A to obnovilo můj život.
Bůh mi odpustil a najednou jsem i já sama byla schopná spoustu věcí přijmout, odpustit. Dokázala jsem se modlit za lidi, za které jsem se nikdy nemodlila, kterým jsem nebyla předtím schopná odpustit, přijmout je do svého života.


Protože je Bůh ve svém jednání velmi velkorysý, byla jsem mimo jiné také úplně fyzicky uzdravená a osvobozená od spousty věcí.


 Každému z vás bych přála, abyste toto setkání s Láskou prožili. Aby si každý z nás mohl upřímně říct: Vím, že se mnou Bůh počítá. Ať jsem taková nebo maková, Bůh se mnou počítá. Za každých okolností. S mými nedostatky, s mými hříchy.


I kdyby se staly všecky možné i nemožné věci na celém světě, nikdy není možné, aby tě Bůh přestal milovat.
A víte, na čem Bohu záleží? Na vás.