Původně psáno jako seminární práce do předmětu Křesťan v současném světě.

Křesťan a sexualita, manželství

podle Christopher West: Teologie těla pro začátečníky

Christopher West nám čtivým a zajímavým způsobem předkládá myšlenky sexuální revoluce Jana Pavla II. Papež nabídl nejen církvi, ale celému světu 134 krátkých promluv, které pronesl od září roku 1979 do listopadu roku 1984 a pracovně je nazval Teologií těla. Jedná se tedy o myšlenky staré více než třicet let, přesto si ale myslím, že církev ještě stále nenalezla jejich plné bohatství.

Často v církvi přetrvává onen středověký názor, že tělo člověka je něco špatného, snad až hříšného. „Když přijde řeč na náboženství, mají lidé ve zvyku klást důraz na duchovno. Zdůrazňovat tělo je však mnoha lidem cizí, někdy dokonce nepříjemné.“ (s. 11) Papež ale ukazuje něco naprosto jiného. Lidská tělesnost, a zvláštním způsobem sexualita a erotická touha, je něčím krásným, něčím, co stvořil Bůh a co od nás dokonce vyžaduje! Katechismus katolické církve ve svém článku 704 jasně říká, že Bůh „do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“ Lidské tělo je tedy až tak dobré, že jej vlastně nedokážeme pochopit.

Máme asi oprávněný pocit, že všeho toho sexu je kolem nás až příliš. Především média nám jej předkládají v každém druhém filmu (možná i v každém prvním). West ale namítá: „Problémem naší kultury přesycené sexem tedy není to, že tělo a sex přeceňuje. Jejím problémem je, že nedokáže pochopit, jakou hodnotu tělo a sex opravdu mají.“ (s. 11) A právě o tom hovoří celá první kapitola zmíněné knihy. Co je korunou stvoření? … Muž a žena a jejich povolání k plodnému společenství: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se… (srov. s. 12). Teologií těla se tak nestává jen soubor papežových promluv, je to samotná „logika křesťanství“ (s. 14).

Podle papeže je manželství, tedy svátostné spojení muže a ženy, jakýmsi obrazem samotného Boha: stejným způsobem, jako se muž a žena jeden druhému darují v lásce a službě, existuje Nejsvětější Trojice. Tedy v ustavičném úplném darování se, v jakési výměně lásky (srov. s. 15). Jako svatební motto jsme si zvolili text papeže Františka: „Láska, trpělivost a něha jsou nádherné poklady. A když je máš, chceš je sdílet s druhými.“ Připadá mi to podobné.

Stát se jeden druhému upřímným darem, to je podstata manželství. Vzpomínám na slib, který jsem nedávno dala svému muži: Já, Kateřina, odevzdávám se tobě… a přijímám tě. Já se odevzdávám tomu druhému a zároveň přijímám jeho odevzdání se mně.

Člověk je od narození zasažen dědičným hříchem. Už dávno nevnímáme první manželství Adama a Evy jako něco dokonalého - a přece takovým bylo. A co my, „jak reagujeme, když slyšíme slovo sex? Jako veliké tajemství spojení v jedno tělo, které je odleskem Kristova spojení s církví - nebo jako něco řekněme méně svatého?“ (s. 19). West jasně ukazuje, že ďábel není hloupý. Tělo a sex mají hlásat obrovské tajemství, které nás má přivádět stále více k Bohu. Je až příliš primitivní se právě na tuto oblast zaměřit - a přece se necháváme jako slabí lidé stále znovu jeho léčkami ovlivňovat.

Mohlo by se zdát, že kolem otázky sexuality a vůbec života dvou lidí existuje snad až příliš mnoho různých nařízení a zákazů. Když se ale podíváme na věci z jiného úhlu pohledu, můžeme zjistit, že mají za cíl pouze jedno: naše dobro, naše štěstí.

Kdo z nás touží zabít svého nejlepšího přítele? Otázka vypadá divně, ale ukazuje na podstatu věci. Pokud svého přítele zabít nechci, pak pro mě přikázání „Nezabiješ“ vypadá téměř zbytečné, protože ho přestoupit nechci. Možná tedy naše problémy nespočívají v zákonech a přikázáních, ale spíše v tom, k čemu nás vybízí naše srdce.

Autor ukazuje, že u Adama a Evy, tedy na počátku, byla samota, jednota a nahota (s. 27). Každý z nás, když je třeba jen na krátkou chvíli sám, se necítí dobře. Nejprve si možná odpočineme, ale dříve či později přichází pocit, který dobře známe a necítíme se v něm dobře. Dobře to znal už Adam. Tehdy k němu přišel Hospodin s radostnou zprávou: Není dobré, aby byl člověk sám. Učiníme mu pomoc jemu rovnou. A tak vznikla žena. Podle papeže se ale nejedná jen o ten pocit samoty, který známe i my. To, že si Adam uvědomil, že je sám, znamenalo tehdy něco významného. Kolem něj bylo plno zvířat. Pokud by se Adam cítil dobře na jejich úrovni, žádnou samotu by nepociťoval. Člověk je „sám“ - jako jediný ze všeho stvořeného není podobný zvířatům, kterých bylo kolem velké množství, ale je „tělesnou bytostí stvořenou k podobě a obrazu Boha“ (s. 28). A právě tehdy Adam nachází svoji identitu.

Zjišťuje, že se od zvířat něčím liší. Je svobodný. Papež krásně vysvětluje, o co se jedná: „Proč byl Adam obdařen svobodou? Protože byl povolán k lásce a bez svobody je láska nemožná. Ve své samotě Adam pochopil, že jeho původem, jeho povoláním a jeho určením je láska“ (s. 28). Nemůžeme si dělat, co chceme. Ani nemáme svobodu říkat, jestli to, co s naším tělem děláme, je dobré nebo špatné. Svoboda „se neprojevuje vynalézáním dobra a zla, ale správnou volbou mezi nimi“ (s. 29). Svoboda se může projevovat mnoha způsoby. Tím správným je ale pouze ten, který dává život a buduje jednotu.

Jednota, to je ono společenství osob - a jsme zpátky u toho, že „manželské spojení má být v určitém smyslu ikonou vnitřního života Trojice“. Pod tíhou všednodennosti se to zdá neuvěřitelné, ale papež skutečně tvrdí, že je svátostí celá realita manželského života - a že dokonce, že toto veliké tajemství není nikdy patrné víc, než v okamžiku, kdy se dva stávají jedním tělem (s. 31).

Abychom to lépe pochopili, přichází na pomoc třetí zmiňovaná prvotní zkušenost, nahota. Ta totiž ukazuje důležitou věc: na počátku byla nahota beze studu jako klíč k pochopení Božího plánu s člověkem, s jeho životem. Sexuální touha byla od počátku stvořena Bohem, „aby byla hnací silou lásky, té lásky, kterou miluje on - ve svobodném, upřímném a úplném sebedarování“ (s. 33). (Na myšlení současného člověka ukazuje i fakt, že Word nezná slovo „sebedarování“.) Sexuální touha tedy nebyla taková, jak si ji představujeme dnes, nevedla k sobeckému uspokojení. Žádostivost přišla až se zkušeností prvního hříchu.

To, že pocítíme žádostivost, je naprosto normální. Co ale uděláme potom, záleží už na nás. Když ji omlouváme a druhého člověka bereme jen jako předmět svého uspokojení, narušujeme důstojnost onoho člověka i sebe sama. Podle Jana Pavla II. není opakem lásky nenávist, ale to, že někoho používáme jako prostředek pro naše vlastní cíle (s. 39).

Sexuální čistota neznamená sexuální přitažlivost a touhu zničit nebo potlačit! Nejsme povzbuzováni k tomu, abychom se nedívali, ale abychom se dívali „čistým pohledem“ s respektem k manželskému (nebo snubnímu) významu těla (s. 50). Papež dobrým způsobem vysvětluje rozdíl mezi pornografií a uměleckým znázorněním nahoty. Mohlo by se zdát, že se jedná o stejnou nebo podobnou věc. Papež ale říká, že rozdíl najdeme znovu v srdci člověka - v úmyslu umělce. Dnešní svět už má ale často pohled tak pokřivený, že jej ani nenapadne, že by bylo možné o lidském těle a sexualitě uvažovat jinak než chtivě. Nebojme se do své sexuality zvát Krista!

Láska, která je naopak svobodná, úplná, věrná a plodná - to je manželství. Snoubenci si právě tyto věci slibují a zavazují se je dodržovat na celý život. Už při přípravě na manželství mě tento text nesmírně zaujal, právě i to, že se společně se svým mužem spolupodílím na činnosti Stvořitele, že mohu a mám předávat život. A že při každém pohlavním styku obnovujeme svůj manželský slib právě prostřednictvím „řeči těla“ (s. 94).

Pokud se na věci začneme dívat tímto pohledem, dávají jiný smysl, než na jaký jsme zvyklí. A jsme u těch „zákazů a příkazů“, které jsou společností tak kontroverzními tématy: Je masturbace obrazem Boží svobodné, úplné, věrné, plodné lásky? Je smilstvo (předmanželský sex) obrazem Boží svobodné, úplné, věrné, plodné lásky? Je jím cizoložství? Homosexuální chování? Sledování pornografie? A co vědomě zneplodněný pohlavní styk mezi manželi? (srov. s. 98) Když totiž oddělíme sex od jeho zaměření k novému životu - pak už je nám jedno, jaké použijeme prostředky a zásadním způsobem měníme jeho charakter. A tímto se znovu dostáváme k našemu srdci, k našim touhám.

Zmíněná kniha je pro mě cenná a velmi přínosná. Samotnou Teologii těla Jana Pavla II. čte asi jen málokdo, tato verze je mi bližší. Navíc je autorem manžel a otec dětí, občas v knize zmiňuje také své osobní postřehy, což považuji za obohacující.

Pochopit a žít spiritualitu teologie těla není nic jednoduchého. Je to ale něco nádherného, lidským pohledem téměř nepochopitelného. Vždyť jsme stvořeni k obrazu samotného Boha…

 

Použitá literatura:

Katechismus katolické církve. 2001. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

West, Christopher, 2006. Teologie těla pro začátečníky. Stručný úvod do sexuální revoluce Jana Pavla II. 1. vydání. Praha: Paulínky. ISBN 80-86949-18-4.