Životní lekce jsou různé. Ale takovou jsem opravdu nečekala.

     Protože při zaměstnání ještě také studuju, potřebovala jsem absolvovat další praxi s dětmi. Vybrala jsem si jednu mateřskou školku.

     Jeden asi tříletý chlapeček postavil úplně parádní věž z kostek, fakt perfektně vymyšlenou, super stavbu. Tak mi ji radostně ukazoval, všechny děti to obdivovaly a prostě to bylo perfektní.

     Pak jsem něco nesla a neviděla pořádně, kam jdu... no a tu stavbu z kostek jsem mu nechtěně rozšlápla... tyjo, takový trapas.. už dávno jsem se tak nestyděla
 
 
Chlapeček jen tak koukal, chvíli na mě, pak zas na ty rozbořené kostky, nic neříkal... no já už čekala, kdy začne na celé kolo křičet a plakat... a on nic.. a pak se jenom tak podíval a s přemáháním řekl: Paní učitelko, ale to nevadí. Tak já to třeba postavím znova.
 
No a já si přitom fakt nějak uvědomila to obrovské Boží milosrdenství, jak Bůh jedná s námi, i když něco fakt pokazíme..