Poslední dny si znovu častěji a ráda připomínám všechno dobré, co mě v životě potkalo. Všechno dobré, za co jsem Bohu skutečně vděčná.

Za možnost mít sourozence. Není to samozřejmé, a i když je máte, není samozřejmé, že s nimi máte dobré vztahy. Já mám tři sourozence a všichni jsou skvělí. Během běžných dní to vypadá tak nějak „normálně“ - občas si zavoláme, občas si se ségrou na chatu napíšeme „baf“ a druhá z nás odpoví „lek“. Je to taková naše „úchylka“ :-) - rozhovor třeba už dál ani nepokračuje, ale je to takový náš pozdrav, takové to vidím, že jsi online a chci tě pozdravit, i když od tebe nic nechci, nic nepotřebuju, na nic víc třeba nemám čas nebo náladu. No a během dní horších vidím, jak jsme si skutečnou oporou, jak se snažíme pomáhat tomu, kdo zrovna něco prožívá. Prostě je to možnost se s někým radovat, s někým sdílet bolest, dělat s někým blbosti (nevím, proč jsem občas měla období, kdy jsem si o tom posledním naivně myslela, že to věkem přejde. Nepřešlo).

Když máte dobré rodiče, kteří jsou oporou (nebo také nejsou a vy si díky tomu můžete uvědomit, jaké věci děláte vy sami).

Pak je naprosto skvělé, když máte komu zavolat. Ať už je to partner, který si najde pět minut v práci, kamarádky nebo prostě kdokoliv jiný.

Když máte dobrého zpovědníka. Není nic lepšího než potkat zpovědníka moudrého, laskavého a zásadového zároveň. Se kterým se třeba i pohádáte, ale který vás posune někam dál. Respektive blíž (Bohu).

Jsem ráda, že potkávám lidi, na které můžu myslet. Když mi někdo napíše prosbu o modlitbu nebo naopak že se za mě modlí on.

A jsem naprosto vděčná za Boha, který je Láska. ;-)